San Franciso – tak trochu jiná Kalifornie, aneb o rozmarech zdejšího počasí 🙂
Mark Twain: „Nejhorší zima, jakou jsem kdy zažil, bylo léto v San Franciscu.“
San Francisco bylo začátkem našeho (pro nás) velkého road tripu po západě USA. Jednoduše se nám nejlépe hodilo jako startovací místo naší trasy. O San Franciscu je známo, že léta (rozumějte červenec a srpen) zde bývají vlivem studených proudů Pacifiku chladnější než ve zbytku rozpálené Kalifornie a často se zde tvoří nepropustné mlhy. My ale ve Friscu budeme ve třetině září, takže no stress, říkali jsem si, určitě bude už hezky.
Hned po přistání nás uvítaly sluneční paprsky a příjemných 22 stupňů. Je to v kapse, úplně jsme už viděli Golden Gate se siluetou města v zádech koupající se ve svitu zapadajícího slunce.
S ubíhající cestou a přibližujícím se San Franciscem ale začalo sluníčka ubývat, přibývat mlhy a teplota klesla na 12 stupňů. Na to, že průměrná teplota v září se zde pohybuje okolo 21 stupňů, teda nic moc. Vršky mrakodrapů, které ve Friscu nejsou nikterak vysoké, se koupaly v husté mlze. Když jsme vystoupili z taxíku, tak dokonce i mrholilo. Nesnáším mrholení. Buď ať prší, nebo ne. Neopouštěla nás však optimistická nálada a s vidinou krásného slunného rána jsme konečně po více než 24 hodinách padli do postele.
S dychtivostí malého skauta ráno otevřu dveře a tam…..mrholí!!! A studeně fouká! Mobil hlásí 10 stupňů. “To se ještě během dne zvedne”, povzbuzujeme se. Nezvedlo… Jdeme vyzvednout auto do půjčovny, oblékám si mikinu, já přece nebudu chodit v Kalifornii v bundě, a po pár blocích toho lituju. Vracím se zmrzlá jako preclík. OK, tak si teda do města bundu vezmu, ale ne softshellku, vždyť nejsem v horách, vezmu si lehkou jarní bundičku. Jojo, jak já tuhletu Lucku na lodi směrem Alcatraz a na vyhlídce na Golden Gate Bridge proklínala.
Na palubě bárky, která nás vezla na ostrov Alcatraz, foukalo tak, že kdybych se nedržela zábradlí, tak nejspíš skončím utopená v zálivu, a i tak jsem vlála jako na půl žerdi stažená americká vlajka (právě bylo 11. září). Marně jsem přemýšlela, proč jsem si ráno lakovala vlasy. Můj účes to nevydržel. Neměla jsem totiž sebou Taft, ale v Americe koupený Garnier. Velká chyba! Jak velká jsem pochopila až v průběhu cesty. O tom ale zase někdy jindy.
Při cestě zpátky už jsme byli chytřejší a ulovili si místo v kryté části paluby. I tak jsem se klepala jako ratlík a nezahřála mě ani opulentní svačina (nebo spíš oběd, večeře a snídaně dalšího dne v jednom, v Americe je větší všechno, včetně porcí) v IHOPu, což byl náš velký objev. Jde o řetězec bister zaměřený na pancaky, wafle a další sladké i slané (ne)zdravé americké dobroty.
“Určitě budu nemocná, hlavně, že jsem tady za dámičku v jarní pláťěný bundě”, nadávám si v kopcích na vyhlídce Battery Spencer s nádherným výhledem na Golden Gate Bridge. Tedy aspoň na jeho část. Už když jsme se k němu blížili, skrýval se před námi střídavě v mlze. Teď vidíme alespoň jeho půlku, při “dobrém” počasí dohlédneme s vypětím všech sil až na jeho druhý konec. Siluetu San Francisca za ním sice bohužel nevidíme, na tu se budeme muset večer podívat na Googlu, ale sledovat mlhu převalující se obrovskou rychlostí přes vršky mostních věží je také zážitek, který fotkou zprostředkovat nelze. Takže by vlastně ani tak nevadilo, že nevidíme skoro nic, kdyby nefoukal ten zpropadený studený skoro uragán. Nemůžu se pomalu ani nadechnout. Naše utrpení je o to horší, že v dálce na druhé straně zálivu vidíme svítit sluníčko. Tomu říkám ve špatnou dobu na špatném místě. Navíc nikde poblíž není žádný Uber, který by nás z Větrné hůrky odvezl, takže tu klepeme kosu o 20 minut déle, než je nutné. V zoufalství se uchylujeme pod stříšku veřejných záchodků, kde sice fouká úplně stejně, ale k tomu to tu ještě úžasně “voní.” V myšlenkách jsem se svou krásnou novou softshellovou bundou v teplém bytečku, kde nefouká.
Bolí mě kůže a drkotání zubů ne a ne přestat. Kdepak, nízké teploty mi zase takový problém nedělají, ale vítr, to je prevít. Nemám ani hlad ani chuť nic jíst, což je u mě známka, že něco není v pořádku. To nám ta dovolená tedy pěkně začíná. Naštěstí máme sebou zázračný všelék, náš milovaný třináctý pramen, Becherovku. Ihned po příjezdu do bytu si dělám čaj s panáčkem tohoto léku a s tušící virózou ulehám do peřin. Tak těhlech slibovaných 21 stupňů se mi opravdu moc nezamlouvalo. Už abychom poznali pravou Kalifornii se vším všudy.
Další den jsem se probudila jako znovuzrozená. Preventivně jsem si dala ještě frťánka (sakra, s takovou spotřebou nám ten půl litr stačit nebude) a vyrazili jsme směr Slunce a teplo. Pro jistotu jsem si softshellku dala navrch kufru. Jeden nikdy neví… 🙂